Předvánoční

(V červnu, jasně že jo!)

Když Dragilia Snílky upozornila na to, že mám i tenhle blog, usoudila jsem, že je potřeba s ním zase něco udělat. Takže jsem popadla foťák a flétnu, nehledě na to, že je na focení naprosto mizerné světlo a všechno, a vyrobila konečně to záhlaví, které jsem si představovala.

(Když už jsem tedy nedávno objevila Školu hry na sopránovou zobcovou flétnu Ladislava Daniela, zastrčenou mezi skripty ze třeťáku na dně šatní skříně…)

A druhou věcí je čtyřstránková povídka, o které jsem se na zeleném blogu zmínila, ale pořád si nebyla jistá, jestli ji zveřejnit nebo ne. Ale nepsala jsem ji proto, aby mi ležela ve virtuálním šuplíku, takže… což takhle trochu předvánočního stresu do těch veder?

Na hranici světů (2. část)

Z nasyslených materiálů vydedukuju všehovšudy jen to, že Ester potřebuje další vyšetření. Zaměřím tedy své uvažování na to, jak kolejní lékařku přimět k vypsání žádanky. Někde v těch papírech stojí, že borelióza se po zahájení léčby přechodně zhorší, takže na tohle to asi neuhraju, když je to normální. Možná přes nějaký vážný subjektivní příznak? Znovu prohrabávám hromadu lejster, když se na schodech ozvou kroky. Neminou mě, naopak, příchozí se zastaví přímo nade mnou a hlavu strčí až k papírům.

Na hranici světů (1. část)

Řeka přede mnou se slévá ze stínů. Stínů stromů, stínů hor a údolí, stínů země…
Stínů lidí.

Stojím na samém břehu řeky Styx a špičky bot mi omývají stříbřité vlny něčeho, co bývalo lidmi. Lidské duše se přede mnou spojují v proud, který padá do nekonečného vodopádu.

Jistá část mě by si docela ráda vyzkoušela házet na téhle hladině žabky.

Čas na oslavu (1. část)

Kolejní kuchyňka je vždycky plná. Vždycky.

Čtyři plotýnky pro čtyřicet lidí, není se čemu divit.

Odevzdaně vybalancuju svůj hrnec, misku, krabici mléka, pytlík krupice, vařečku a nůž do vratké pyramidy na jediném volném místečku pracovní desky a závistivě nakukuju šťastnějším spolubydlícím pod ruce.

Čas na oslavu (2. část)

Stejný koktejl myšlenek se mi v hlavě mele i ve chvíli, kdy procházím chodbou na našem patře. Pokoj označený číslem dva nemá dovřené dveře a škvírou ke mně jasně doléhá barvité klení. Kolegovi se zřejmě něco nedaří. Pak, po obzvlášť chutné nadávce vyjadřující, jakým způsobem by její autor se svým úkolem rád naložil a kterých tělesných funkcí by k tomu použil, se dveře rozletí a farmák s filtrovací konvicí v ruce vyrazí ke kuchyňce.

Nedýchej na vločky

„Krásně sněží,“ pravil něžně a zadíval se na sněhové vločky, zachycené v tmavorudých vlasech.

Pokud měl na mysli to, že výjimečně padaly z oblohy vločky a ne zmrzlej déšť, a že padaly po jedné a ne v chumáčích, a tím pádem byly fakt šesticípý a jako z krajky, měl pravdu. Nenápadně jsem zašilhala na rukáv svojí zimní bundy, příhodně černý, na kterém byly vločky vidět taky pěkně.

Hra na bohy (2. část)

A bylo to tu zas. Znovu jsem se schovávala za těma vínovejma muškátama. Tentokrát jsem ani nemusela dlouze vyhlížet a modlit se, aby šel Jakub náhodou kolem. Stačilo ho prostě pozvat. A zamknout branku.

Hra na bohy (1. část)

Sevřela jsem prsty na okraji parapetu a pomaličku se vytahovala nad jeho úroveň. Skrz husté listí a trsy temně vínových květů – aneb babiččiny opečovávané muškáty – jsem viděla na cestu pod oknem.

Nebo tedy na kousky cesty, ale to je fuk. Stačí to.

Řeka Styx

Srpnový sluníčko pražilo jak pominutý, já jsem si připadala jako uprostřed pouště z filmu Hidalgo a Ajaxovi visel jazyk z tlamy nakřivo. Tím ovšem velký chundelatý německý ovčák ztratil většinu svého nebezpečného vezření.

Síla hudby

Lokálka se kodrcala po kolejích a já, hlavou opřená o okenní sklo, jsem nadskakovala při každém otřesu. Bylo mi to jedno. Vlak mě odvážel pryč, pryč od mých problémů, starostí, pryč od mého života.

Alespoň na víkend.